17 listopad, máme opravdu důvod slavit?

Napsal(a)

Je zde opět 17. listopad. Mezinárodní den studentstva. Aspoň takto se tento den připomínal od roku 1941 na památku události, která se odehrála v roce 1939 v okupovaném Československu.

Co se tehdy před 77 léty stalo? V den státního svátku 28 října během demonstrací jen v Praze vyšlo do ulic na 100 tisíc lidí. Při potlačování nepokojů zastřelily německé pořádkové jednotky dva muže - dělníka Václava Sedláčka a studenta medicíny Jana Opletala.

Ilustrační foto

Ilustrační foto

A právě jeho pohřeb se 15. listopadu 1939 stal další manifestací, na kterou o dva dny později okupanti tvrdě zareagovali. Krátce po pohřbu, který byl velkou národní protiněmeckou demonstrací, přišla tvrdá odveta. V noci na 17. listopad byly německým vojskem a gestapem obsazeny studentské koleje a více než tisíc studentů bylo zatčeno a odvezeno do koncentračních táborů. Devět studentských vůdců bylo okamžitě popraveno, všechny české vysoké školy uzavřeny.

Studenti, kteří uprchli do zahraničí, pak za podpory Union England a československé exilové vlády iniciovali prohlášení, podle kterého byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Tolik krátce k historii vzniku svátku 17. listopadu.

Samozřejmě že veřejnoprávní média v čele s českou televizi, budou tuto událost vzpomínat jaksi okrajově, jako nechtěný produkt, který se rovněž váže k tomuto datu. Hlavním tématem jejich oslav 17. listopadu se jak již u této instituce bývá zvykem, stane listopad roku 1989, protože letos tomu bude 27 let co se v tehdejším Československu uskutečnil majetkový převrat.

Ti starší si jistě vzpomenou na listopadové události roku 1989, kdy černě oděná hlasatelka tehdejší Československé televize, oznamovala zprávu o smrti studenta Šmída.

Zpráva se sice nakonec ukázala jako falešná, ale svůj účel splnila. Dostala lidi do ulic a pomohla zaplnit pláň. Tam se také náhle vynořil, do té doby zbytku republiky neznámý, Václav Havel.

To co tehdy sliboval a jak líčil skvělou budoucnost československé republiky, tak pod jeho slova bych se podepsal i já. Stačí si vyhledat a přečíst jeho projev "projev, na který se nezapomíná".

Bohužel žádný z jeho slibů se nesplnil a to i jeho zapřičiněním. Tehdejší touha lidí, tak jak jsem to cítil i já, bylo přestat o problémech jen mluvit a začít je konečně řešit. Odstranit to co lidé považovali za špatné.

Viděl jsem to nadšení v prvopočátcích. Jak si zaměstnanci ve státních podnicích volili svého ředitele. Nutno poznamenat, že poprvé a naposled. Pak se ze soudruhů ředitelů stáli nejprve "páni" ředitele a posléze pak majitelé těchto podniků. Tehdy jen malá část, asi tří procenta obyvatel si přála návrat ke kapitalismu.

Zlepšil se pro většinu život? Polepšili si? A nebo si polepšila jen malá skupinka všehoschopných?

Kam jsme se za těch 27 let dopracovali?

Divoká privatizace. Zhasnutí světla. Zmocnění se majetku všehoschopnými. Doposud nebyly vyřešeny všechny privatizační lumpárny a zlodějny. Marně komunisté v parlamentu žádají aby zločiny z privatizace nebyly promlčeny. Hrozí tak že ze zlodějů se stanou úctyhodní pánové. Bohužel nejsou vyslyšeni. Proč asi.

Dnes nám už tady v republice skoro nic nepatří. Ani ta voda už není naše. Z tříbilonového majetku který tehdy vlastnil stát, jsme se dopracovali k skoro dvoubilionovému zadlužení.

Z dříve dostupného bydlení se stal byznys. Ve zdravotnictví vládne byznys. Dokonce i obchod s chudobou je perfektní byznys. Ze všeho co bylo dříve dostupné je dnes byznys. Dnes jenom slyšíme "nejde to" ale ono to dříve šlo.

Objevil se dávno zapomenutý fenomén. Chudoba. Podle nejnovějších průzkumů pod hranicí příjmové chudoby žije v Česku zhruba 1,02 milionu lidí. V 8 milionové české republice je to dosti vysoké číslo. Podle jiného průzkumu je příjmově chudých až 30 procent obyvatelstva.

Takzvanou materiální deprivací, tedy nedostatkem, trpí podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) 5,6 procenta Čechů a Češek. Je to asi 590 tisíc lidí. „Deprivovaní“ nemají peníze na nejméně čtyři z určených devíti věcí, mezi kterými je hrazení nenadálých výdajů, masa ob den, alespoň týdenní dovolená ročně či hrazení nákladů na bydlení.

Nežijí na ulici a neumírají hladem. Jejich chudoba není na první pohled vidět. Za dveřmi svých domácností však počítají každou korunu a jakýkoli nenadálý výdaj pro ně může znamenat katastrofu.

Chudí, kteří rezervy nemají, mají větší tendence unikat k dlouhodobě neracionálním strategiím, jako je zadlužování. A tady dluhová spirála narůstá. Tyto lidi pak ničí nejen výše úroků, alev případě exekucí i přemrštěné lichvářské odměny exekutorské loby.

Takto zadlužený člověk již nemá kam se vrátit a zůstává v černé ekonomice. Nebude platit žádné sociální ani zdravotní pojištění, protože už nenastoupí do práce. Raději bude pracovat na černo, protože jakoukoliv mzdu kterou legálně dostane padne nejen na splácení dluhu, ale hlavně na nakrmení nenasytných exekutorů.

Bezdomovectví. Další výdobytek nové doby. V mém mládí termín absolutně neznámý. Dnes zcela běžný. Počet bezdomovců v poslední době značně stoupl. Odhady dosud uváděly, že střechu nad hlavou u nás nemá přes třicet tisíc lidí. Z výzkumu ale vyplynulo, že počet lidí bez domova je více jak dvojnásobný.

Celkový počet bezdomovců nyní odhaduje na 68,5 tisíce osob. Alarmující je množství lidí bezprostředně ohrožených ztrátou bydlení. Podle výzkumu je to bezmála 120 tisíc osob. V ČR podle těchto odhadů tak na ulici žije 6,7 osoby v přepočtu na tisíc obyvatel.

"Nevěřte komunistům, budou Vás strašit nezaměstnaností". Hlásal na letenské plání tehdy Havel. A jak se ukázalo, ti komunisté měli pravdu.

Zaměstnání, dříve povinnost, dnes luxus. Nebudu se zde zabývat tzv. příživníky. Tedy těmi, kteří nebudou dobrovolně pracovat v žádném režimu. O ty teď nejde. Jde o ty, co chtějí pracovat a práce pro ně není. A když, tak prekérní, tedy krátkodobá, sezónní. Pro padesátníka, někdy i čtyřicátníka sehnat v dnešní době práci, problém.

A že se snižuje nezaměstnanost? Statisticky lze dosáhnout i nulové nezaměstnanosti. Každý měsíc z úřadu práce mizí asi tak kolem 20 tisíc nezaměstnaných vyřazených s poznámkou "vyřazen bez zařazení do zaměstnání"

A stav společnosti? Společnost všeobecně zhrubla, vytratila se morálka, úcta k druhému, hrubých urážek není ušetřen ani prezidentský úřad.

Je snad to nějaké vítězství, je důvod přehnaně oslavovat?

V posledním průzkumu se již jen 38 procent dotázaných vyslovilo že nynější poměry jsou lepší než ty předlistopadové.

Kritičtější jsou k dnešnímu stavu lidé starší 45 let. „Tedy ti, pro které přišla změna režimu v již dospělém věku. Zdůvodňují to "nostalgií" k předlistopadovým podmínkám. Nebude to ale tím, že mohou srovnávat a porovnávat životní podmínky v obou systémech? Mají svou životní zkušenost než ti, kteří dostávají informace jen z médií a to dosti překroucené.

Revoluce by měla znamenat cestu vpřed, nikoliv vzad.

Naposledy změněno Čtvrtek, 17 November 2016 10:12

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.