1. máj vždy byl a zůstává svátkem především levicových občanů, dnem, kdy levice jasně a silně vyjadřuje svůj názor. Není proto náhodou, že v současné České republice, je to právě KSČM, která organizuje prvomájová setkání, a vyjadřuje svou ochotu a připravenost spolupracovat se všemi, kdo považují ideu sociálně spravedlivé společnosti za základní pro budování státu.
Nesmíme zapomenout na to, že 1. máj můžeme v České republice, slavit také díky všem sovětským a spojeneckým armádám, které nás osvobodily z děsivé nacistické okupace. 1. května ve světě připomínáme to, co pro nás v minulosti znělo jako samozřejmost, tedy právo na práci, konanou po dobu 8 hodin denně a tedy to, co v dnešním globalizovaném kapitalistickém světě rezonuje stále častěji.
V polovině 80. let 19. století se v americkém průmyslovém Chicagu, začali bouřit zaměstnanci za spravedlivější pracovní podmínky. Na důkaz nespokojenosti
1. května 1886 proběhla pod vedením odborů a anarchistů celodenní stávka vyhlášená anarchistickým deníkem The Alarm. Celkově stávkovalo na 300 000 dělníků. 3. května 1886 protesty vyvrcholily na shromáždění, při kterém došlo ke střetu demonstrantů s pořádkovými silami a při kterém přišlo o život několik stávkujících v důsledku policejní palby. O den později zemřelo několik protestujících při demonstraci při výbuchu bomby, z jehož odpálení bylo následně ve vykonstruovaném procesu obviněno a následně odsouzeno k smrti několik anarchistů. V mezinárodním kontextu se 1. květen slaví jako Svátek práce od roku 1890 poté, co jej o rok dříve na návrh francouzských socialistů přijala II. internacionála a co si jej ještě o rok dříve začali připomínat v samotných Spojených státech amerických.
Po druhé světové válce se oslava svátku práce stala možná trochu vzdálená svému původnímu odkazu, neboť práce se u nás stala „samozřejmou" součástí života. Svátek se tak stal oslavou pracujících, kteří si v té době vydobyli takové pracovní a životní podmínky, o kterých se v dřívějších dobách většině pracujících mohlo jen zdát. Každý, kdo chtěl pracovat, práci dostal. Zapomnělo se na to, že v dobách dřívějších museli lidé za práci bojovat, což mnozí po roce 1989 velmi tvrdě pocítili.
Nové kapitalistické zřízení u nás, kromě nezaměstnanosti, přineslo po roce 1989 skutečně spoustu „výdobytků", o kterých jsme do té doby neměli ani tušení, nebo jsme je znali pouze ze zpráv televizních novin, informujících o radostech a starostech západního světa. Pravděpodobně minimálně středoevropským unikátem pak byla nepochybně nechvalně známá privatizace, prostřednictvím které, byl mnohdy rozdán a rozkraden majetek, který byl dříve poctivě spravován.
Když se dnes podíváme na těch pár podniků, jež zůstaly ve vlastnictví státu a jsou s péčí řádného hospodáře spravovány, generují nemalý zisk, který je následně začleňován do státního rozpočtu. Kdyby alespoň část těchto zprivatizovaných podniků, minimálně v rovině dobývání a dodávek strategických surovin zůstala ve státním vlastnictví, nemuseli jsme dnes řešit nelichotivý stav schodků státního rozpočtu a státního dluhu. Další prostředky, které reálně státu chybí, odtečou na základě vyplácení dividend společností, které v ČR působí do zahraničí. Zahraniční kapitál Českou republiku ovládl.
Aby se kruh takzvaně uzavřel, nesmíme zapomenout na zadlužování samotných domácností. Lidé si peníze půjčují na bydlení, na automobily, ale také velmi nešťastně, v důsledku své tíživé osobní situace, na svou vlastní spotřebu. Často se pak dostanou do stavu, kdy nejsou schopni dluh splácet a v lepším případě vyhlásí osobní bankrot. V horším případě si pak půjčují od nebankovních společností za lichvářské úroky. Roste počet exekucí, lidem je pak zabavován osobní majetek, mzda a kolikrát i střecha nad hlavou. Z lidí se stávají bezdomovci a končí na samotném dně, ze kterého je velmi složitá cesta zpět. Na druhou stranu kapitalismus v České republice vytvořil vrstvu tzv., horních deseti tisíc", tedy dolarových milionářů – oligarchů, lobbistů a zbohatlíků různých typů, kteří svůj kapitál zhodnocují především z práce a vykořisťování střední a nižší tříd a tunelování čehokoliv.
Hlad po životní pohodě a jistotách znovu roste. Pravda o době, která je lidem uměla dát, je naší velkou devizou. Ke všemu, co se naším jménem stát nemělo, se stavíme čelem. Tu čest a svědomí máme jako jediná z vlivných politických sil. Tím rozhodněji budeme čelit lživému „přepisování dějin". V boji za její prosazení spojíme síly s odbory i občanskými iniciativami, které se s daným stavem nehodlají smířit.
Ti, kdo se prodrali k moci koncem 80. let, se pasovali na světlonoše demokracie. Dnešní politická scéna se jí zpronevěřuje stále víc. Pro strany a hnutí, která se dostávají k moci je většina předvolebních slibů už jen cárem papíru. Neřeší ani problémy, které už nesnesou další průtahy. Místo zodpovědné vlády se navzájem ostouzejí v naději, že tím přetáhnou voliče koaličním partnerům. Česká republika tím ztrácí i v očích okolního světa.
Rostoucí obavy vyvolává i mezinárodní politika. Války za „změnu režimu", do nichž Spojené státy zatáhly i atlantické spojence, vedly k pravému opaku slibované demokracie a prosperity. Statisíce lidských obětí provází chaos a humanitární pohromy. Náboženské a etnické konflikty, které už byly většinou věcí minulosti, znovu decimují celé regiony. ,,Boj proti terorismu" ústí v jeho expanzi i napříč Evropou. Živnou půdu nachází v migrační vlně, vyvolané tou samou politikou západních mocností. Jejich vlády i Evropská unie selhávají i tváří v tvář této hrozbě. Následky se snaží přenést i na země, které ji nezavinily. Česká republika žádné kolonie nikdy neměla. Kořistí cizího kapitálu je znovu sama.
Povinné „kvóty" uprchlíků rozhodně odmítáme. Podmiňovat jejich přijetím i čerpání evropských dotací je vyděračství, kterému nelze ustoupit.
KSČM považuje za nepřijatelné některé výroky a činy ministra T. Petříčka, například že Ukrajina bojuje proti ruské agresi a proruským povstalcům a rovněž považujeme za nepřijatelnou jeho podporu suverenity a územní celistvosti Ukrajiny a jeho podporu sankcím proti Rusku. Skandálně se nedovedl ohradit proti uznání Banderovců jako válečných hrdinů Ukrajinským Parlamentem, přičemž musel dobře vědět, že tato organizace byla mezinárodním Norimberským tribunálem prohlášena za zločineckou. Od ministra zahraniční a české diplomacie se samozřejmě očekává profesionální znalost mezinárodního práva, a nikoliv bezduché přejímání pozic jiných států.
Česká vláda tak zřejmě záměrně promarnila další možnost chovat se jako skutečně suverénní stát. Cílem KSČM je, aby Česká republika byla suverénní zemí a nikoliv polokolonií. To, o co tady jde, je ovládnutí bohatých ropných zdrojů země, pod vlajkou tzv. demokracie, ochrany lidských práv, které tak dobře známe z jiných, dnes již rozvrácených zemí, např. Libye. KSČM hodnotí dosavadní působení T. Petříčka v čele resortu zahraničních věcí, tak, že je jasně v rozporu s národními zájmy naší země a s naprostou ignorancí jejích historických zkušeností.
Ministr zahraničí Tomáš Petříček podpořil také europoslankyni Michaelu Šojdrovou v přijetí syrských sirotků do ČR, přestože premiér Andrej Babiš je proti a plánuje jinou formu pomoci. KSČM s jeho podporou nesouhlasí a stále opakujeme, že nejsme proti pomoci, ale pomoci v místě, kde to dává patřičný smysl.
Myslíme si, že zahraniční politika by měla zosobňovat i národní zájmy, tzn. zájmy našich občanů a v jejich zájmu přece není uznání fašismu. KSČM hodnotí dosavadní působení T. Petříčka v čele resortu zahraničních věcí, tak, že je jasně v rozporu s národními zájmy naší země a s naprostou ignorancí jejích historických zkušeností.
Tím vážnější hrozbou se stává samo členství v Severoatlantické alianci. Rozhodovalo se o něm „o nás bez nás". NATO je zdrojem napětí a válek, a ne zárukou naší bezpečnosti. Právo rozhodnout, zda má v tak hazardérském paktu být i naše země, přísluší jen všem jejím občanům. KSČM navrhla a podporuje i nadále zákon o speciálním referendu, v němž by tu příležitost dostali.
My, komunisté, nabídneme lidem nezvratná fakta, proč je v jejich zájmu z NATO odejít co nejdřív.
Evropská unie se potácí ve vážné krizi. Ta je způsobena rozkolem se Spojenými státy a nejistou budoucností NATO. Jedna část vládnoucí politické elity chce Severoatlantickou alianci zachovat, druhá se snaží o vytvoření evropské armády.
Nadále pokračující ekonomická stagnace jen posiluje bezradnost, se kterou se EU potýká. Dosavadní neoliberální model, postavení na tzv. fiskální disciplíně, tedy na snižování veřejných výdajů a politice škrtů, selhává. Další hospodářská krize je strašák, na který nechce nikdo myslet, protože vládci současné Evropy a jejich poradci vůbec netuší, co by v takovém případě měli dělat.
Do třetice je tu klimatická změna. Ta se projevuje nejen extrémními výkyvy počasí, ale také posouváním přírodních pásů, které z dříve úrodných oblastí dělají vyprahlé pouště. Dochází k úbytku pitné vody, živočišných druhů, tající ledovce mění směr oceánských proudů, což opět ovlivňuje podnebí. Zkrátka klimatický chaos přichází. Na tuto existenční krizi lidstva se musíme připravit a to tím, že přestaneme používat zastaralé technologické postupy a technologie. Musíme okamžitě přijít se systémovou změnou naší ekonomiky, která bude postavena na bez uhlíkatých technologiích, ochraně pitné vody a úrodné půdě.
Celou škálu těchto a dalších problémů EU řešit neumí, nebo k nim svojí špatnou hospodářskou, sociální či zahraniční politikou dokonce nemalým dílem přispívá.
Politické instituce Evropské unie jsou stále větším počtem Evropanů považovány za nelegitimní. Tento proces je karikaturou evropské integrace a nelze ho podporovat. Život lidí v Evropě i občané Evropské unie jsou přednější než zisky bank a korporací!
Evropská unie potřebuje radikální změnu. Podbízení se oligarchům a zástupcům mocných společností musí nahradit demokratické rozhodování na všech úrovních Unie, počínaje těmi nejnižšími. Je nutné respektovat rozdílnost názorů jednotlivců, regionů, a především členských států Evropské unie a trpělivě, demokraticky nacházet řešení rozporných stanovisek, která by byla přínosem pro další vývoj.
Technologický pokrok musí pomáhat zkvalitnění života všech, ne pouze „horních deseti tisíc". Už dnes můžeme při spravedlivějším rozdělení zisku dopřát poctivě pracujícím lidem více volného času a zároveň vyšší mzdy, kvalitnější vzdělání, zdravotnictví atd. Sociální rozdíly jsou v Evropské unii obrovské, ale ceny zboží a služeb srovnatelné. Chudoba, nezaměstnanost a bezdomovectví nesmějí mít v Evropě 21. století místo.
Evropská unie potřebuje osobnosti. Politiky, kteří jsou schopni vyvést ji z marasmu, přinést naději a víru v budoucnost. Korupčníci, šedé myši, zákulisní pleticháři či bezskrupulózní kariéristé, kteří Evropskou unii stahují ke dnu a okrádají slušné občany, už musí definitivně skončit. V Evropském parlamentu potřebuje Unie zastupitele, kteří budou prosazovat nové přístupy a nesmlouvavě pranýřovat chyby, korupci a podbízení se mocným.
Je nezbytné zastavit propojování Evropské unie a NATO, stejně jako vytváření evropské intervenční armády. Ke svému rozvoji potřebuje Evropa mír. Transatlantické harašení zbraněmi musí vystřídat celoevropská, euroasijská a celosvětová ekonomická spolupráce a odzbrojovací proces.
KSČM má 13 programových priorit. Mezi ně patří rovnost v odměňování a evropskou minimální důstojnou mzdu. Naše práce je silně podhodnocena. Odměny za stejnou práci jsou až třikrát nižší než v sousedním Německu. Přitom bez nas1 práce by řada zahraničních společností nebohatla tak, jak bohatne. Špatná hospodářská politika z nás udělala pouhou montovnu. Na úrodné černozemi rostou sklady, málo se investuje do rozvoje technologií. Je nutné ukončit koloniální postavení našich zaměstnanců. Za stejnou práci musí dostávat stejnou mzdu, protože jedině sociálně soudržná Evropa může být skutečně demokratická. Plně podporujeme nejvyšší evropské standardy ochrany pracujících, družstevní podnikání, inovace a moderní podniky s vysokou mírou společenské prospěšnosti. Evropa musí začít řešit sociální nespravedlnosti na svém území. Chceme prosazovat evropskou minimální mzdu, jako neoddiskutovatelný sociální a kulturní základ pro důstojnou práci napříč Evropou. Ať už budou lidé žít a pracovat kdekoli, musí mít jistotu, že za svou práci dostanou důstojnou odměnu. Bojujeme proti pracující chudobě.
Dále KSČM požaduje kvalitní zboží pro naše občany. Dnes je bohužel zcela běžné, že v různých částech Evropy koupíte potraviny pod stejným názvem a od stejných výrobců, ale chuťově i kvalitativně zásadně odlišné. Chceme konec debat o vstupu do eurozóny. Euro je dnes především nástrojem mocných zemí. Zásadně proto odmítáme přijmout euro, pokud nedojde k demokratizaci Evropské centrální banky a další debatě o tom, jak má měnová politika vypadat. Chceme položit důraz na hospodářskou soudržnost, vyrovnávání regionů a trvale udržitelný rozvoj. Do té doby je přijetí eura naprosto nemyslitelné. A to především, s ohledem na vysoké riziko ztráty zbylé ekonomické a politické suverenity, která se nedá vyvážit nejistými výhodami pro byznys. Chování tzv. euroskupiny vůči Řecku je nám dostatečnou výstrahou.
Mezi další priority patří posílení pozice občana, odstranění demokratického deficitu v orgánech EU, omezování vlivu lobbistů a podporu prvků přímé demokracie; konec daňovým rájům pro firmy a nadnárodní korporace; odmítnutí militarizace Evropy; internet musí zůstat svobodný; požadavek na celoevropský plán na boj s klimatickou změnou; podporujeme závazná pravidla pro nadnárodní korporace a jejich povinnou bdělost ve výběru a spolupráci se subdodavateli; nechceme žádnou politiku dvojího metru. Chceme zastavit navyšování peněz tekoucí zbrojnímu průmyslu z veřejných financí a chceme, aby byly zbrojní programy převedeny na programy na ochranu obyvatel. Požadujeme důstojné stáří pro všechny. Budeme podporovat vznik evropského důchodového programu, který zajistí důstojné stáří i sdílení zkušeností předchozích generací. Chceme, aby se od sebe lidé různých generací navzájem učili a sdíleli své zkušenosti. Zároveň zásadně odmítáme, aby se zvyšoval věk odchodu do důchodu.
V Evropské unii musí opět vládnout lidová suverenita. Chceme, aby se Česká republika hlasitěji zasadila o proměnu Evropské unie. Rozhodnutí a plány na to, jak dále s EU, musí být předmětem veřejné debaty.
Volby v roce 2020, pozdější volba do Poslanecké sněmovny budou velkou a zřejmě poslední šancí pro prosazení jiné Evropy – Evropy míru a spolupráce. Pro vytvoření Evropské unie, která bude patřit jejím občanům, ne nadnárodním korporacím a úzké skupině miliardářů. Kandidáti KSČM půjdou tvrdě za prosazením jiné, lepší, Evropy v zájmu lidí. I v minulosti dokázali, že to umí. Projekt Evropské unie musíme demokratizovat a socializovat.
