Vzpomínkové akce nejsou sice v takovém rozsahu, jakém jsme byli v minulosti zvyklí, přesto neexistuje památník, u kterého by nebyla z vděčnosti k osvoboditelům položená, byť jen jediná kytička.

Alespoň u nás v Moravskoslezském kraji, který si výročí svého osvobození připomněl již v minulém týdnu.

Byť je oficiálně stanoven státní svátek na den 8. května, pro mne osobně zůstává a dnem vítězství je a vždy bude 9 květen, tak, jak byl stanoven po skončení války, tedy v den, kdy občané Československa vítali rudoarmějce jako své osvoboditele.

Kdyby nebylo Sovětského svazu a východní fronty, tak tady dneska nesedíme. Rusové vyhráli válku. Bez toho bychom byli možná někde na Sibiři nebo úplně vyhlazeni. Bez úspěchů na východní frontě by se stěží otevřela i druhá zápasní fronta.

Máme 75. let od ukončení jedné z nejhorších světových válek. Přesně tolik let, aspoň u nás v Evropě, žijeme v míru. O to více mne překvapuje a nestačím se divit, jak se začínají přepisovat dějiny. Z agresorů se stávají obětí, z vítězů agresoři, nebo minimálně spoluviníci. Dochází k brutálnímu přepisování dějin, snaha vymazat paměť národa.

SSSR strůjcem druhé světové války?

Jedním z tvrzení například je, že Stalin po dva roky válčil po boku Hitlera jako jeho spojenec. Přepisovači poukazují na to, že SSSR podepsal měl s hitlerovským Německem podepsanou smlouvu. Podobnou smlouvu ale také podepsalo Polsko, Anglie, Francie, Estónsko, Lotyšsko. Jsou tedy podle této logiky také spojenci Hitlerovského Německa. Navíc Sovětský svaz byl až ten poslední, co smlouvu s Němci podepsal.

Ani smlouva o neútočení, ani dodatek o uznání sfér vlivu, ani obchodní smlouva, nic z toho se nedá označit za smlouvu spojeneckou.

Psí hlava je Rusku nasazována i v případě tvrzení, že se Sovětský svaz podílel na rozpoutání 2. světové války napadení Polska. Jaká je skutečnost?

Prvního září zahájilo Německo bez vyhlášení války útok na Polsko, na němž se jako jeho jediný spojenec podílelo i Slovensko. Teprve když polská vláda, polský prezident a vrchní velitel maršálek Rydz Smigly zbaběle uprchli do Rumunska a Polsko přestalo jako stát existovat, vstoupila 17. 9. 1939 Rudá armáda na území Západního Běloruska a Západní Ukrajiny, aby chránila práva Bělorusů a Ukrajinců. Toto území patřilo do roku 1922 jak Ruskému impériu, tak bolševickému Rusku.

Anglie a Francie pak na základě dohod s Polskem vyhlásilo Německu formálně válku. Vyhlásilo ji ale jen Německu nikoliv Rusku. Pokud by byl Sovětský svaz považován rovněž za agresora, museli by vyhlásit válku i jemu, což se nestalo.

Osvobození Prahy jako symbolu Československa, role a socha Maršála Koněva coby jednoho ze symbolů vítězství druhé světové války.

Nemohu souhlasit s tvrzením, že Rudá armáda při osvobozování hlavního města Prahy nehrála žádnou roli, ani to, že se Praha osvobodila úplně sama, že vlastně dorazili až po válce.

Kde se sakra zdrželi, že nestihli Prahu „osvobodit“. Oni sice spěchali, ale pomalu. Tu se zdrželi v bitvě u Stalingradu, nějaký čas pak u Leningradu, spoustu času promarnili bitvou u Kurska pak bitvou o Berlín, a tak nestihli Prahu včas „osvobodit“. Aspoň tak to vypadá podle některých politiků.

Pravdou je, že pokud by Rudá armáda již nebyla v Berlíně, nevypuklo by ani květnové a pražské povstání českého lidu. Němci by je úplně utopili v krvi. O jejich fanatizmu svědčí i to, že popravovali a vraždili do poslední chvíle. Je potřeba se sklonit nad hrdinstvím a odvaze povstalců, ale je také naivní si myslet, že by armáda vyzbrojená těžkou technikou se nakonec vzdala několika tisícům lehce ozbrojených víceméně civilistům, byť řízenými vojenskými odborníky, kteří se dostali do vedení povstání, kdyby necítili ženoucí se vojska rudé armády.

Němce zajímal hlavně bezproblémový odchod do amerického zajetí. Prchali před postupující rudou armádou. Teprve příjezd Rudé armády v ranních hodinách 9. května definitivně Praze zajistil svobodu. Nepřijeli do svobodné Prahy, ale Prahy bojující a tady také tvrdě bojovali a pokládali své životy.

Již stará římská poučka říká, že „není dobyto území, kam nevstoupila noha pěšáka“.

Zatímco Rudé armádě je role osvoboditele Prahy odpírána, tak americké armádě coby osvoboditelce Plzně nikoliv. Přitom průběh osvobozování obou měst je víceméně totožný.

V Plzni pod vlivem událostí v Praze, obyvatelé již 4. května večer začali strhávat německé nápisy, a 5. května v ranních hodinách došlo k živelným lidovým akcím, které přerostly v povstání.

Povstání nakonec bylo úspěšné a moci v Plzni se postupně ujímal Revoluční národní výbor.

Jako první přijeli 6. května v 8:15 hodin na plzeňské náměstí Republiky od Skvrňan příslušníci 16. pancéřové divize a brzy na to i jednotky 23. a 38. pluku 2. pěší divize. Stručně shrnuto, americká armáda dorazila do již svobodné Plzně.

Přeceňovaná role vlasovců v osvobozování Prahy. Další kontroverzní téma.

Kdo jednou zradil, zradí i podruhé. Přesně toho se u Vlasovců dočkali samotní Němci. Vlasovci nejprve zradili svou původní ruskou vlast a dali se do služeb Němců, potom, když si mysleli že to bude pro ně výhodné, zradili i Němce. Neobstojí tvrzení, že se bojovali proti bolševickému Rusku, proti diktátorovi Stalinovi. O to víc, že se dali do služeb ještě většího diktátora.

Špatnou osobní zkušenost s Vlasovci měli i naši občané, jejichž krev mají Vlasovci na svých rukou.

K likvidaci partyzánských skupin vysílalo gestapo proškolené konfidenty právě z řad vlasovců, především v roce 1944. Jednalo se zejména o největší odbojovou skupinu na severní Moravě, kterou bylo Národní sdružení československých vlastenců. Vlasovci se vydávali za uprchlé sovětské válečné zajatce a využívali nezkušeností a důvěřivostí velitelů organizace. Tím došlo na jaře 1944 k hromadnému zatýkání asi 800 osob v okrese Šumperk, Zábřeh a tehdejších okresů Lanškroun, Moravská Třebová a Litovel. Mnozí z nich poznali koncentráky a věznice v Drážďanech, Lipsku, Vratislavi, Brně i jinde. A mnozí se již nevrátili,“

Že se vlasovci ve výjimečném případě k někomu chovali jako v obci Řeporyje, neznamená, že se válečným zločincům a vrahům budou stavět pomníky. Český rozhlas tehdy volal na pomoc rudou armádu, nikoliv Vlasovce.

Je také zvláštní, jak se k tzv. „kontroverzním osobám“ chovají někteří pražští politici.

Zatímco maršál Koněv, kterému sice osvobození Československa není upíráno, má ve svém kádrovém profilu kaňku a to, že jako voják potlačoval v Maďarsku antikomunistický převrat, tak u hrdlořezů z vlasovových jednotek páchaná zvěrstva nevadí.

Odstranění sochy Koněva.

Rovněž nemohu souhlasit s odstraněním památníku maršála Koněva na Praze 6. Přikláním se k tomu, že komunální politici nejsou od toho, aby dělali zahraniční politiku.

Lživé je tvrzení, že odstraněním sochy nebyla porušená žádná smlouva. Byla. Existuje smlouva o přátelství a spolupráci Českou republikou a Ruskou federací, která ve svém čl. 21 výslovně zavazuje Českou republiku zajistit přístup k válečným hrobům i k památníkům.

Depozitář bez možnosti přístupu veřejnosti takovým místem rozhodně není. A o nějakém důstojném nakládání nemůže být ani řeč.

Stejně tak je nepravdivé tvrzení že pomník I. S. Koněva není válečným hrobem, jakkoli to jednoznačně vyplývá ze zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech a o změně zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,“.

Nevím proč a v čím zájmu se toto děje. Jestli je zpochybňována role osvoboditelů nad fašismem tak logický se nabízí odpověď, že se jedná o rehabilitaci nacismu. A ten, kdo toto vědomě nebo nevědomě dělá se na rehabilitaci a omluvě nacismu podílí.

Předseda ZO KSČM Rychvald

Tvardek Vladimír